Božena Němcová:
Z dopisu Hanuši Jurenkovi z roku 1854
[…] Když projdu leta svého živobytí od desátého roku až do nynejška, divím se sama sobě a myslím, to není možná – to nejsi ty! – kdybyste mne byli znali, když mi bylo dvanácté, třinácté let… na tu dobu nejraději vzpomínám […]. Veselá jsme byla, skotačivá, na stromy, na koně, s chlapci se prát, honit – to byla moje radost. Ale jsem byla svéhlavá, nerada jsem povolila. Matka přísná, k nám dětem málomluvná – vždy mi všecko zhurta poroučela a za vše hned trestala a za trest jsem jí měla vždy odprosit a poděkovat. To bylo mi něco hrozného a nikdy jsem to neudělala, kdyby mi byla utloukla […]. […] Když sejdu někdy do Valhaly mého srdce, tu se ráda stavím u obrazů mého dívčího věku – to byla ta nejkrásnější doba – já neztratila svůj ideál; nikoho jsem nemilovala, když jsem se vdávala, já oplakávala jen svoji svobodu – naříkala jsem, že zmařené jsou na věky krásné sny a ideály mého života. – […] – Já pocítila v životě mnoho bolestí, trpkých klamů, byla jsem na kraji zoufalství – avšak navzdoru tomu neztratila jsem důvěru a lásku k lidem! Někdy ovšem vidím se neštastnou, zbytečnou na světě, takže bych s chladnou myslí odešla se světa, ale ony přejdou zase, ty doby – jenže mnohdykráte boje takové urvou kus života s sebou! – Píšete mi, že mohu míti rozkoš pracovati pro své děti – nuž, to máte pravdu. Já miluji své děti a ráda pro ně pracuju a budu pracovat, dokud budu s to. Avšak kdyby těch nebylo, – bylo by vše jináče! – Co mi ale píšete, že mohu být vším právem hrda na to, že mne národ ctí a že mají lidé úctu přede mnou – věru, tomu jste sám nevěřil, když jste to psal, – a já se tomu také jen usmívám … Poctivé srdce, upřímné snažení stát se vždy dokonalejší, prospět národu, seč síly moje jsou, – to jest to jediné, co mne nad obyčejné ženské staví, které pro nic nežijou na světě. […]